Češi na Athosu

Tuto vzpomínku jsem uveřejnil v 9. čísle Hlasu pravoslaví roku 1986, krátce potom, co jsem se vrátil ze své první cesty do Svaté země (konal se tehdy v Jeruzalémě 12. kongres Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona, na který jsem byl pozván) a cestou jsem se zastavil na Athosu. Dnes doplňují text jen tam, kde jsem se dodatečně dověděl něco nového, kde se mně se zdá, že to stojí za to sdělit.

 

 
mapa Athosu

Když říkám Athos, nám na mysli hornatý nejvýchodnější výběžek severořeckého poloostrova Chalkidiké, obývaný déle než tisíc let pravoslavnými mnichy, zatímco řecky se toto území nazývá Agion Oros - Svatá hora a Athos je jen jméno vršku, který ční do výše 2000 m nad moře na jejím jižním pobřeží. Již staletí má Svatá hora svou samosprávu, své správní středisko v Kareji uprostřed výběžku. Na území Svaté hory nesmí vstoupit žena. Na 1200 mnichů žije dnes ve dvaceti velkých monastýrech, skoro stejném počtu skytů a pousteven. Většina monastýrů je obývána řeckými mnichy - i bývalý gruzínský monastýr Iviron, ale je tu i bulharský monastýr Zograf, ruský sv. Pantělejmon, srbský Chilandar a rumunský skyt sv. Jana Křtitele, ale ve všech monastýrech jsou roztroušeni mniši dalších národností - Němci, Španělé aj., takže Athos má mezinárodní ráz, zvláště když se naplní poutníky, kteří sem přicházejí z celého světa přilákáni nejen exotikou místa a překrásnou divokou přírodou, ale především touhou okusit duchovního života, který Athos naplňuje, prožít aspoň několik dní podle zdejšího řádu.

Svatá hora Athos s jeho řády a ideály byla dobře známa již dávno v kulturních kruzích českého národa. U příležitosti výročí básníka Julia Zeyera otiskl Hlas pravoslaví článeček o zbožnosti tohoto nedoceněného, nestárnoucího velikána naší literatury. Byla v něm opomenuta zmínka o Zeyerově touze odejít na Athos, kde by jako mnich dokončil svůj život. Svěřuje se s tímto záměrem v dopisech malířce Evě Braunerové a té se nakonec daří mu záměr rozmluvit. Její otec, český politik dr. Brauner, přijal spolu s dalšími českými buditeli pravoslaví a pravoslavná byla pravděpodobně i Eva, přesto však jí athoská zbožnost připadala jako něco mračného, co se pro Zeyera nehodí.

Roku 1889 zmizel za záhadných okolností vynikající český dramatik, osmačtyřicetiletý Emanuel Bozděch. Kolovaly domněnky, že se utopil v nějaké horské řece, ale nikdy se nenašlo jeho tělo. Po létech navštívil kdosi z okruhu jeho známých Athos a prý tam Bozděcha spatřil mezi tamějšími mnichy. Vím o tom z vyprávění mého dědečka Rudolfa Bárty, který se narodil v roce 1868 a ve dvacátých a třicátých létech zasedal ve správní radě městských divadel pražských, navštěvoval všechny premiéry a stýkal se hodně s dramatickými umělci. Zřejmě se mezi nimi o této věci povídalo a tam se to také dověděl dědeček. Neznám jméno onoho svědka, ani zda svou senzační zprávu publikoval, jak dobře předtím Bozděcha znal, ve kterém monastýru ho viděl a do jaké míry ho mohl poznat v mnišském odění s plnovousem.

Nejznámějším Čechem, který žil jako mnich na Athosu, je bezesporu Sáva Chilandarec, autor Knihy o svaté hoře athoské, která vyšla v Praze nákladem Matice české v rok autorovy smrti 1911. Jeho světské jméno bylo Slavibor Breuer, byl z Kutné Hory a narodil se 8.7.1837. Byl to zřejmě člověk vzdělaný, o jeho vzdělání se jistě v Kutné Hoře najdou záznamy. (Krátce po uveřejnění tohoto článku se mi telefonicky přihlásil příbuzný Sávy Chilandarce, který mi řekl, že Sáva měl odborné zemědělské vzdělání, pracoval jako adjunkt na statku a jeho rodinu tvořilo několik chlapců sirotků, kterých se ujal a kteří s ním odešli na Athos.) Do srbského monastýru Chilandar přišel v roce 1881 a o dva roky později složil mnišské sliby a přijal jméno Sáva. Brzy si získal mezi bratry chilandarské komunity vážnost a byla mu svěřena správa rozsáhlé monastýrské knihovny, která zabírá čtyřpatrovou budovu a chová řadu vzácných starobylých rukopisů. Roku 1896 byl vyznamenán řádem Sv. Sávy 4. stupně. V Chilandaru mu říkali Sáva bibliotekář a dodnes, století po jeho smrti, je v monastýru chován ve vřelé paměti.


monastýr Chilandar

Jazyková blízkost srbštiny s češtinou, upřímnost a otevřenost srbské povahy, neformálnost srbské zbožnosti a také krásná poloha Chilandaru na úrodné Severní části Athosu, odlišné od vyprahlého jihu, zřejmě způsobily, že Češi vyhledávali právě srbský Chilandar mezi všemi athoskými monastýry, aby se v něm usadili a oddali se mnišskému životu. „Chilandar patří Čechům stejně jako Srbům“, říkal představený Chilandaru, šestaosmdesátiletý „proiguman“ Nikanor, čeští mniši patřili v Chilanorıı k těm nejpřísnějším a nejlepším“. (Titul ,,proiguman“ je chilandarská zvláštnost. Igumenkou je tu přesvatá Bohorodice a představený je jen její zástupce. Než něco důležitého rozhodne, jde si pro požehnání do chrámu k památné „trojruké“ ikoně Panny Marie).

Otec Nikanor přišel na Chìlandar v roce 1927 a byl postřižen na mnicha 15.9.1929. Byl posledním proigumanem, S jeho nástupcem Mojsejem tato zvláštnost zanikla. Stal se však prvním pravoslavným australským světcem. Když jsem o 11 let později navštívil Chilandar po druhé, nebyl už otec Nikanor mezi živými. V srbské kolonií v Austrálii došlo k církevnímu rozkolu a srbský patriarcha poslal otce Nikanora, aby rozvaděné strany usmířil. To se mu podařilo, ale krátce na to v Austrálii zemřel a byl tam pak i svatořečen.

Kromě Sávy bibliotekáře slyšel otec Nikanor ještě o dvou českých Chilandarcích, kteří zemřeli před jeho příchodem: Dometiánovi a Danilovi. Skryl se snad Emanuel Bozděch za jedno z těch dvou jmen? Monachologion Chilandaru je kniha poměrně mladá, na rozdíl od Sávy zde o těchto dvou není záznam, asi zemřeli dávno před ním Je zde Však záznam o Sávově žáku, Vladimíru Sisovi (snad se psal s přehlasovaným u, což se nedá poznat ze záznamů psaných cirilicí) Z Maršova u Tišnova. Narodil se 29.6.1889 a do Chilandaru vstoupil V roce 1909. l3.ledna 1910 přijal mnišství se jménem Valerián. Brzy na to odešel, pravděpodobně do Bitolje studovat na tamějším semináři. Co se s ním pak stalo, nikdo neví, protože do Chilandaru se už nevrátil.

Poslední dva Čechy otec Nikanor osobně znal. Otec Pankratij byl lékař. Když nyní prohlížím své poznámky, nejsem si jist, nejde-li o téhož Pankratije, o němž jsem našel záznam v chilandarském monachologiu a který zemřel podle těchto záznamů 5. 11. 1918 na chřipku - devět let před příchodem o. Nikanora. Jmenoval se původně Přeslav Moravec, byl z Německého Brodu, narodil se roku 1867 a přišel do Chilandaru jako třináctiletý chlapec  roku 1881. Těžko mohl do té doby vystudovat medicínu. V Chilandaru přijal pravoslaví, roku 1888 mnišství, roku 1892 byl vysvěcen na diákona a rok na to na kněze. Roku 1903 se stal členem správy Svaté hory, tzv. Sborovým starcem. Byl také vyznamenán řádem sv. Sávy 5. stupně (1896) i 4. stupně (1900). Zřejmě šlo o osobnost významnou a váženou. Snad dali lékaři Pankratiovi jméno ve vzpomínce na něho. Snad jde o tutéž osobu - vystudoval lékařství už jako mnich a v záznamu o smrti je omyl v cifře nebo se znal s o. Nikanorem ještě před jeho příchodem na Athos.

Posledním českým chilandarským mnichem byl Alimpije, kterého pamatují mnozí ze současných Chilandarců. Pocházel z Náchodu, jmenoval se ve světě Alexander František Krista, narodil se 3. 1. 1889 a do Chilandaru přišel v listopadu 1920. Mnichem se stal r.1922. Zemřel 1. října 1941. K záznamu je připojena jeho fotografie: vyhublá asketická tvář porostlá řídkým vousem, přísný pohled tmavých očí. A také poznámka, která se najde jen u nemnoha záznamů: „byl to příkladný mnich“. Znamená to, že V něm jeho srbští bratři rozpoznali světce našich dnů?

Jsem rád, že právě V Chilandaru jsem zakončil svou pouť po Athosu a mohu zde zůstat několik dní a seznámit se s jeho milými obyvateli: mnichem Arsenijem, který pečuje o budovu a její inventář, mnichem Simeonem a ,,izkušeníkem“ (novicem) Nedjou, kteří pečují o vinice a sady, knihovníkem jeromonachem Chrisostomem, který spolu s kostelníkem mnichem Pantelejmonem německé národnosti se zlatem v hrdle zpívá při bohoslužbách, s Řekem Antoniem, jehož úkolem je vítat a hostit poutníky a dohlížet na kuchyni. I s dalšími mnichy a mnohými poutníky Srby, Řeky i mladičkým německým operním zpěvákem, který v Chilandaru tráví každé léto. Zúčastnit se společných nočních modliteb bratří a poznat jejich nenápadnou práci. Chilandar si píše a vydává svůj časopis, v němž se dělí mniši o své duchovní poznání a nadšení se všemi, kdo si v něm chtějí číst.

Zpod hrobky svatého sbského knížete Simeona, zakladatele Chilandaru ve 12. století vyrůstá vinný kmen a jeho větve se pnou nad postranním vchodem do hlavního chrámu. Byl zasazen samým zakladatelem, který zemřel 13.února 1200. Větve se podobají žilnatým pažím starce, ale každý rok se zelenąjí a přinášejí plody. Na Athosu žil v dávných dobách světec Nil Svatohorec, který svým následovníkům zanechal řadu duchovních poučení a proroctví. Přijde prý den, kdy Svatá hora zanikne - celý výběžek utone v moři. Až se svatá hora pokryje stužkami, znamená to, že konec není daleko. Až odpluje po moři ikona Bohorodičky „vratná“ Z monastýru Iveron a v Chilandaru vyschne réva nad hrobkou Sv. Simeona, až opustí athoští mniši svá obydlí, odejdou ze Svaté hory a najdou si příbytek jinde. Oceánografové v posledních letech zkoumali mořské dno u poloostrova Chalkidiké a zjistili, že výběžek athoský nespočívá na mořském dně, ale je to výčnělek Z pevniny, pod nímž moře. Nilovo proroctví o stužkách se vykládá tak, že jde o silnice, které pokryjí celý povrch Svaté hory. Když jsem navštívil Athos prvně, pamatuji jedinou silnici: Mezi Karejí a přístavem Dafné na západním pobřeží. O 11 let později jsem našel Athos zbrázděný silnicemi, po kterých se projížděly džípy a náklaďáky a ničily idylické pěšinky, po nichž po staletí putovaly jen mniši, poutníci a muly.

Iverská ikona Bohorodičky je zatím na svém místě a réva nad hrobkou sv. Simeona se i letos zazelenala. Další poutníci přicházejí okusit zdejší duchovní radost a odnést si požehnání. Mezi nimi se občas vyskytne nějaký ten Čech.

Olomouc 8. 3. 2014 arcibiskup Simeon