REDAKCE

Zde je archív internetového věstníku SŮL ZEMĚ, který vycházel od února 2014 do února 2015 s požehnáním pana arcibiskupa Simeona. Obsah serveru zde zůstává jako materiál pro budoucnost, který by neměl upadnout v zapomnění. Vydané články je možné vytisknout na papír a také ve smyslu rozsudku C466/12 Soudního dvora EU volně šířit ve formě internetového odkazu.

Čtvrtý pastýřský list vladyky Simeona

Čtvrtý pastýřský list arcibiskupa olomoucko-brněnského a metropolitního správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Simeona k novému roku a k chystanému volebnímu sněmu v Prešově.

Vážené sestry a bratří, důstojní otcové,

Vstoupili jsme do nového roku 2014. Přeji vám v něm hojně Božího požehnání. Je to jeden z těch šťastných roků, kdy všichni křesťané oslaví Kristovo vzkříšení v tentýž den. Letos to bude dvacátý duben. Letos však vzpomeneme také sté výročí vypuknutí první světové války. Pomodlíme se, aby taková hrozná krveprolití se neopakovala, aby různice mezi lidmi ustaly a život lidí opanovala láska.

Mnozí z vás jsou na rozpacích z toho, že se nazývám stále metropolitním správcem, když jím údajně byl zvolen vladyka Rostislav, který svolává na 11. ledna mimořádný sněm, aby na něm byl zvolen metropolitou. Mám vladyku Rostislava velmi rád pro jeho zbožnost, ale jeho volba na metropolitního správce nebyla zcela podle pravidel. Každé jednání má svůj řád, předseda uděluje slovo, dává hlasovat, ale na to vše se 9. prosince v Praze nedbalo, tři mladí biskupové si bez ohledu na předsedu urychleně odhlasovali, co se jim zlíbilo, aniž jim bylo uděleno slovo a většinu závěrů učinila, když už bylo zasedání rozpuštěno.

Dokonce vladyka Rostislav odhlasoval sám sebe a vladyka Jáchym hlasoval, aniž byl členem synodu, neboť ústava praví, že „posvátný synod tvoří biskupové vykonávající službu v církvi“ (čl. 3. odst. 1) a vladyka Jáchym byl v té době už odvolán. Považuji proto zatím za správné být zdrženlivý k jejich výnosům.

Ovšem, zvláště alarmující je neústavnost chystané volby metropolity. Podle naší církevní ústavy sněm volí mezi arcibiskupem pražským a prešovským. Kterému z nich odevzdá dvě třetiny hlasů, případně jeho jméno vylosuje, ten se stává metropolitou. To se vždy respektovalo. Jeden z vladyků se vyjádřil, že se pražský a prešovský arcibiskup mají na metropolitním trůnu střídat, ale o něčem podobném není v ústavě zmínka. Metropolitu přece volí sněm, který reprezentuje celou církev a shledá-li ten arcibiskupa prešovského vhodnějším než je současný pražský, může zvolit arcibiskupa prešovského byť po páté za sebou. V roce 2000 se také protáhla volba pražského arcibiskupa, ale tehdejší prešovský arcibiskup a metropolitní správce Nikolaj odmítl se dávat volit, pokud nebude zvolen arcibiskup pražský, neboť takové jednání by bylo vůči české části církve nebratrské.

Je zde však ještě vážnější důvod k tomu, aby metropolita nebyl volen, pokud není zvolen a intronizován pražský arcibiskup. Do té doby totiž pražskou eparchii spravuje dočasný správce eparchie, který není biskupem, ale jen knězem. V prováděcích předpisech k čl. 7. odst. l. Ústavy se praví, že „za dočasného správce eparchie na návrh eparchiální rady jmenuje posvátný synod biskupa nebo zkušeného duchovního z příslušné eparchie s pravomocí eparchiálního biskupa, kromě práv, která podle kanonických pravidel pravoslavné církve paří výlučně biskupovi". Proto také, spravuje-li eparchii dočasně kněz, je tato eparchie svěřena současně na dobu své siroby sousednímu biskupovi, který koná, co kněz nemůže a skrze kterého tato eparchie vlastně setrvává v církvi, neboť jsme církev episkopální, a kde není biskup, není ani církev ve své plnosti. Po abdikaci vladyky Kryštofa jsem byl v české části pravoslavné církve jediným eparchiálním biskupem a přirozeně jsem se ujal v pražské eparchii povinností, které přesahovaly pravomoc kněze: svěcení, péče o monastýry a mnišstvo, potvrzování soudních rozhodnutí. Bohužel, současný správce pražské eparchie, archimandrita Marek, se rozhodl spoluúčast biskupa na správě eparchie zrušit, o případné svěcení že požádá biskupa, „který bude zrovna po ruce“. Tak se stala pražská eparchie eparchií věřících, nad nimiž není biskup, kde rozhoduje kněz bez biskupa. Nakonec i o tom, smí-li biskup ze sousedství být někam pozván a sloužit tam. Předpokládalo se, že tento stav potrvá krátce, jen do volby pražského biskupa, která bude brzy, a proto se ani neřešil, ale na toto zvolení se čeká již více než osm měsíců. Sice dvakrát se volilo, ale tak, aby nikdo nebyl zvolen a správce si mohl nad eparchií dále panovat bez biskupa, nikým neomezován. Nakonec to vypadá tak, že i hlavním důvodem svolání sněmu a volby metropolity bez pražského biskupa je umožnit, aby pražský biskup nemusel být vůbec volen a otec Marek si mohl vládnout v pražské eparchii bez biskupa doživotně. Zřejmě si neuvědomuje, že tím odvádí církev od pravoslaví a uvádí ji na půdu presbyteriánských společenství. Už teď se mi donáší, že nejen jednotlivci, ale celé skupiny se chystají z ní odejít do jiné jurisdikce právě z tohoto důvodu. Snažil jsem se otci Markovi vysvětlit mu kanonickou neúnosnost tohoto stavu, že se takto naše církev dostává mimo pravoslaví, a mluvil jsem o tom i s dalšími Členy synodu, ale nebyl jsem pochopen. Prohlásili, že pražská eparchie je pod dozorem celého posvátného synodu, což je kanonický nesmysl, a mé obavy byly označeny za projev senility.

Ocitl jsem se v situaci, kdy mi bylo sice jasné, co je a co není správné, kdy jsem byl dočasně nejvyšším představitelem naší autokefální církve, ale současně jsem byl bezmocný to správné prosadit, protože v našem tehdy a dodnes čtyřčlenném synodu jsem byl v menšině. Udělal jsem jediné, co jsem ještě mohl, vložil jsem naši věc do rukou světového pravoslaví. Využil jsem pozvání do Bělehradu na oslavy výročí Milánského ediktu, kde se sešli nejvyšší představitelé všech čtrnácti pravoslavných církví. Předstoupil jsem před „prvého mezi rovnými“, ekumenického patriarchu Bartoloměje, který udělil naší církvi tomos o autokefalitě, a žádal o radu a pomoc. Všichni patriarchové již předem pečlivě sledovali, co se u nás děje, a nabídli mi podporu. Ekumenický patriarcha, který je jakožto prvý přirozeným předsedou a organizačním vedoucím mezi pravoslavnými církvemi, vyslal k nám své pozorovatele a poradce a svou péči vyjádřil svým dopisem. Znovu nás přesvědčuje, že o tom, kde je pravda, nerozhoduje přesila. Že pokud setrvám v jednotě se světovým pravoslavím, nemohu se ocitnut v rozkolu.

Jak se tedy postavit ke sněmu, svolávanému do Prešova na 11. 1. 2014? Z výše uvedeného vyplývá, že neodpovídá základním ústavním normám a že neměl být vůbec svoláván. Jestliže se však uskuteční a metropolita bude zvolen, pak to bude sněm neplatný a v naší církvi může být nastolen rozkol. Ale my si rozkol nepřejeme, vážíme si jednoty v církvi a máme se v podstatě rádi. Rozpory mezi námi jsou většinou dílem naší malé informovanosti a špatného porozumění, ne zlé vůle. Přání, aby naše autokefální církev dosáhla jednoty a míru a aby se pokud možno k tomu dostala i svou vlastní moudrostí, vyzařuje i z dopisu ekumenického patriarchy. Chce to především pokoru a ochotu k jednání. Uvítám k tomuto účelu své biskupy - spolubratry kdykoliv na Moravě v monastýru ve Vilémově třeba na několik dní. A všechny ostatní prosím, aby se nepřestali za církev modlit.

S láskou v Kristu váš

+Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský
Olomouc 8.1.2014